Hned úvodním slovem musím neobjektivně nadhodit, že jsem se na novou sólovku Tonyho Martina těšil jak malej Louža. Je všeobecně známo, že Tony zpívá na deskách BLACK SABBATH, jimž nemůže každý správný fanoušek přijít na jméno. Takový ty s těma křížema, idolama a podobně. Do těch si každý pravověrný rád kopne. Málokdo už ale podotkne, že je Tony taky jeden z lidí, kteří se snažili černou legendu dlouhodobě podržet a posunout dál. Málokdo přizná, že právě s ním za mikrofonem vznikly další milníky hardrockové hudby. Spíš se najdou zaslepenci tvrdící, že Ozzy je lepší zpěvák než Tony Martin…inu co na to říct?

Jak už z úvodu plyne, jsem fanda Tonyho Martina a jeho tvorbu v řadách BLACK SABBATH plně respektuji. Uznávám sice že původní Sabbati s Ozzym psali dějiny, pozdější Sabbati s (nejen) Tony Martinem ovšem psali kvalitní hubu. Co se víc počítá? Těžko říct, já osobně si raději nasadím sluchátka na uši, než Lennonky na nos. Ale nejsou to jen desky s Iommim po boku, které mě z dílny Martina fascinovaly. Mezi jedno z jeho nejzdařilejších děl totiž řadím sólovou desku ze začátku deváté dekády nesoucí název „Back Where I Belong“. Tenhle nedostižný rockový monument pokládám totiž za zcela zásadní album Tonyho kariéry. Kromě toho, že ho celé složil a nazpíval ho taky skoro celé i osobně nahrál. A to způsobem, který i po letech vyráží dech. Svěže rockující skladby bez sebemenší křeče nebo stresu proplouvají posluchači uchem a dávají plně vyniknout celé šíři autorova talentu, který byl přecejen v dobách působení u BLACK SABBATH dost svázán. Mé očekávání od aktuálního alba bylo tedy veliké a myslím, že nic nepřeženu, když řeknu že jsem z aktuálního „Scream“ poněkud zklamán. Místo netušených nových uměleckých horizontů, které mohl Martin v klidu přes deset let rozvíjet se na mě totiž vyvalil starý dobrý poctivý hardrock, nezapírající ani v nejmenším kořeny předchozího chlebodárce. A to je špatně. Nikoli úplně špatně, ale trochu blbý to je. První sólovka totiž dávala tušit velkého autorského potenciálu, zatímco v aktuální tvorbě slyším až moc velké reference na minulost. Nejen na „Scream“, ale i na turné k němu probíhajícím. Setlist totiž nepřekvapivě stojí právě na skladbách z desek Sabbatů  a nejsem si jistý, jestli má Tony zapotřebí se vracet do vod dávno minulých, po tom co spolupracoval s Dario Mollem na skvělých moderních deskách „The Cage“, nebo na rockovějším projektu THE EMPIRE. Kromě původní klasické tvorby Sabbatů na vás totiž v průběhu „Scream“ vykoukne jen jeden výraznější neočekávaný nápad v titulní skladbě, kde je kytarové sólo zahrané nikoli kytarově, ale houslově. A možná vás ještě  trochu zarazí „davidson“ intro ve stylu MANOWAR. Jinak bohužel nic nového pod sluncem.

Nechci album zbytečně odsuzovat jen proto, že nesplnilo moje soukromé požadavky, protože i přes mé výtky se jedná o velmi kvalitní hudební, pěveckou i skladatelskou práci a pro milovníky Martinovy éry u Sabbatů je to jistě velmi vítaná libůstka. Můj osobní názor ovšem je, že desetileté snažení mohlo skončit i omnoho lépe než pouhým nadprůměrem.